Drazí bratři a sestry, tyto dny se vyznačují hlavně dvěma pocity: chválou jako je tomu v případě těch, kteří přijali Ježíše v Jeruzalémě svým „Hosana“ a díkůvzdáním, protože o tomto Svatém týdnu Pán Ježíš obnoví největší dar, který si lze představit: daruje nám svůj život, své tělo a svoji krev, svoji lásku. Na tak obrovský dar však musíme odpovědět adekvátně, totiž darem sebe samých, svým časem, svou modlitbou, naším přebýváním v hlubokém společenství lásky s Kristem, který trpí, umírá a vstává z mrtvých pro nás.

    Antičtí církevní otcové spatřovali symbol toho všeho v gestu lidí, kteří následovali Ježíše v jeho příchodu do Jeruzaléma, gestu kladení plášťů před Pána. Před Krista – říkávali otcové – musíme klást svoje životy, svoje osoby v postoji vděčnosti a klanění. Slyšme v závěru hlas jednoho z těchto antických otců, totiž svatého Ondřeje Krétského: „Tak tedy prostřeme Kristu na cestu sebe samé. Neprostírejme neživá roucha nebo bezduché ratolesti, neprostírejme větvoví; je to hmota, která po použití ztrácí svěžest a potěší oči jen na několik hodin. Ale oděni jeho milostí neboli jím samým – neboť vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista – my sami se prostřeme jako roucha a položme se mu k nohám. A jestliže jsme byli dříve od hříchu rudí jako šarlat, a když nás očistil spasitelný křest, zběleli jsme pak jako vlna, nepřinášejme již vítězi nad smrtí palmové ratolesti, ale odměnu za vítězství. Den za dnem opakujme po židovských dětech i my, mávajíce duchovními ratolestmi své duše, posvátné volání: «Požehnaný, který přichází ve jménu Páně, král izraelský»“